Krajní pravice se v České republice etablovala ve stejné podobě, jakou má v celé Evropě. Vývoj na této scéně ovlivňuje zejména ochota neonacistů, kteří nejpočetnější i nejdisciplinovanější část krajní pravice, akceptovat oficiální politickou činnost.

Přestože existuje, v celosvětovém měřítku i u nás značné množství různých krajně pravicových uskupení, která se v mnoha ohledech odlišují, lze je na základě jejich politického programu zařadit do tří základních skupin: Reakční populisté, neofašisté a neonacisté. Je ovšem třeba mít na paměti, že názory všech tří skupin se v  mnoha případech doplňují či překrývají a přesná dělící čára mezi nimi neexistuje.

Reakční populismus
Pravicový populismus se objevuje v Evropě od sedmdesátých let 20. století, přičemž první strany tohoto typu byly spojeny zejména s ekonomickým liberalismem a odporem vůči vysokému zdanění. Tato první generace populistických stran však byla záhy nahrazena novým typem populismu, který se zaměřoval více na nacionalismus a kritiku imigrační politiku.
Populismus se zaměřuje na lidské emoce, zejména strach (z imigrantů, narkomanů, homosexuálů, komunistů, islámu atd.) a z něj vyplývající touhu po pořádku, který slibuje dosáhnout razantně a silou. Silová řešení jsou pro populismus typická.
Jádro pravicového populismu tvoří obvykle odpor vůči imigraci, antikomunismus a požadavek po kulturní a ekonomická soběstačnosti.
V pravicově-populistických stranách se koncentrují lidé, kteří mají zájem o reálnou politickou činnost a vystopujeme je v evropském prostředí obvykle u těch skupin z krajní pravice, které mají snahu etablovat se na politické scéně a vystupovat na veřejnosti co možná nejpřijatelněji.
Pravicově-populistické strany balancují na hraně legálnosti, což jim přináší zájem médií, a tím pádem i potencionálních voličů, ale na druhé straně s sebou nese nebezpečí označení za politické extremisty, kterému se populisté vyhýbají. Proto se populisté obvykle straní otevřeného rasismu, poukazují spíše na kulturní odlišnosti označujíce se za nacionalisty a neofašismus a neonacismus veřejně odsuzují, byť s protagonisty těchto skupin mohou neveřejně spolupracovat.
V českém prostředí je klasickým příkladem tohoto typu stran Národní strana, v minulosti by bylo možné sem počítat například Republikánskou stranu. Postupy, typické pro populismus však můžeme nalézt často i u jiných skupin krajní pravice.

Neofašismus
V mnoha ohledech panuje v používání tohoto termínu nejistota, neboť je často používán velmi volně. Někteří politologové používají termín „neofašismus“ obecně pro označení všech ultrapravicových skupin, včetně neonacistů. Situaci komplikuje i fakt, že část příznivců krajní pravice tyto nuance vůbec nerozlišuje a podílí se na aktivitách neofašistických, neonacistických i populistických. Navíc se řada aktivit všech zmíněných směrů překrývá, stejně jako se překrývají postupy, původně typické pouze pro jeden směr.
Politicky se jedná o ideologii vycházející ze tří hlavních prvků – nacionalismu, adorace silného (až totalitního) státu a odmítání rovnostářství a plurality ve všech podobách. V neofašistické praxi se z nacionalismu stává rasismus, z touhy po silném státu snaha omezit občanská práva a z odmítání plurality nenávist k liberalismu i demokracii.
Etablované politické strany podle neofašistů nereprezentují skutečnou vůli národa a jeho občanů, neboť jsou ve vleku nadnárodních ekonomických gigantů, kteří jim diktují své podmínky. Fašistický model společnosti oproti tomu vychází z principu korporativismu, neboli stavovství, který by měl státu zajistit širokou a zcela jednotnou základnu občanů zbavených rozkladného vlivu politických stran jejich organizací v profesních komorách (stavech).
Nacionalismus bývá u neofašistů chápán exkluzivně a obvykle i expanzivně a definuje se zejména v opozici vůči ostatním národům. Logicky z něj tedy vyrůstá rasismus.
Hlavním cílem neofašistů je silný, zdravý a nezávislý národ a stát. Proto neofašisté ostře vystupují jak proti nadnárodním organizacím (politického i ekonomického charakteru), tak i proti imigraci, zejména ze zemí třetího světa. Jejich rétorika má výrazně xenofobní a rasistický charakter, ale například antisemitismus, ač přítomný, nemusí být výrazněji akcentován.
V českém prostředí patří dlouhodobě mezi fašizující subjekty zejména Vlastenecká fronta a do značné míry lze do této kategorie zařadit i Národní korporativismus.

Neonacismus
Hovoříme-li o politické koncepci neonacismu, je nutné znovu připomenout jedno: existuje jistá, nikoli nevýznamná, část neonacistů, pro které tento termín nic neznamená, kteří v takovýchto termínech vůbec neuvažují a jejichž příklon k neonacismu se mnohem spíše definuje na základě jejich subkulturní příslušnosti než politického názoru.
Ideologie neonacismu se podobá neofašistické. Odmítání plurality, odpor k demokracii spolu s voláním po společnosti spravované na vůdcovském principu se shodně objevují u neonacismu i neofašismu. Odlišné je ale chápání nacionalismu a postavení státu. Neonacisté nekladou hlavní důraz na národ ani na stát, ale na rasu. Nejsou tedy nacionalisty v tom smyslu, v jakém se toto slovo obvykle chápe.
Má to jeden významný důsledek - zatímco český fašista bude jen obtížně hledat společnou řeč s fašistou polským nebo německým, pro neonacisty národní hranice neplatí.  
Stejně jako neofašisté hlásají i neonacisté odpor k imigrantům, požadují trest smrti pro drogové dealery a homosexualitu pokládají za zvrácenost, kterou je třeba trestat. Obdobně požadují i tvrdý postup proti komunistům, i když v neonacistickém pojetí bývá termín „komunista“ definován velmi pružně. Asi stejně pružně jako termín „Žid“ nebo „zednář“. Na rozdíl od neofašistů se ale neonacisté nerozpakují sahat i k násilí vůči těm, které označují za své nepřátele.
Neonacisté obvykle nevytvářejí politické strany, i když lze vypozorovat inklinaci některých představitelů neofašistických stran k této ideologii. Běžnější jsou pro ně subkulturně-politické skupiny z nichž nejvýznamnější jsou zejména skupiny Blood and Honour a Hammer Skinheads s mezinárodním dosahem. V českém prostředí patří mezi tyto skupiny zejména neregistrovaná organizace Národní odpor.

Česká krajní pravice po roce 1989
První náznaky formování české krajní pravice spadají do poloviny osmdesátých let 20. století, kdy se na našem území začali objevovat první skinheads, kteří dodnes tvoří hlavní rezervoár sil pro krajní pravici.
(Nelze ovšem zapomínat na fakt, že pojem skinhead není synonymem pro slova fašista nebo nacista. Skinheadské hnutí vzniklo v šedesátých letech jako nepolitické a teprve později se rozdělilo na několik částí, z nichž některé jsou ovlivněny rasismem, avšak jiné nikoli.)
Významným momentem pro rozvoj tohoto hnutí se stal rok 1988, kdy v Praze vznikla kapela Orlík, do jejíhož čela se po několika personálních změnách postavili populární herci David Matásek a Daniel Landa. Skutečný boom však zažila vznikající krajní pravice až po roce 1989 a uvolnění politické situace.
Vývoj uvnitř české krajní pravice neprobíhal lineárně a lze ho rozdělit do několika časových období.

1989 – 1993: Formování
Pád komunismu s sebou přinesl z pohledu formování krajně pravicového křídla dva významné momenty. V první řadě šlo o masivní celospolečenské odmítnutí komunismu, které se často měnilo v odmítání a odsuzování politické levice jako takové. Za druhé byla doba po převratu v roce 1989 ovlivněná obavami ze sociálních změn a porevolučním zmatkem. První faktor přispěl k etablování antikomunismu (včetně jeho agresivních forem) v české polistopadové společnosti, ten druhý pak významně nahrával volání po vládě pevné ruky. Společenské ovzduší těsně po revoluci v roce 1989 tak obsahovalo celou řadu  atributů typických právě pro krajně pravicové postoje.
V této době se začalo velmi rychle utvářet skinheadské hnutí ovlivněné zejména situací v sousedním Německu (kde převažovalo rasistické křídlo) a orientované téměř výhradně na mládež, zatímco na druhé straně se o něco pomaleji vytvářely organizační struktury politických uskupení, které usilovaly o společenské uznání a etablování uvnitř politického systému.
Na konci tohoto období tak existovala v české Republice na jedné straně oficiální politická strana (SPR-RSČ), registrované sdružení Vlastenecká fronta (VF) a pobočka mezinárodní sítě neonacistické organizace Hammer Skinheads.

1994 – 1998: Politika versus Subkultura
Do období po roce 1993 vstupovala česká krajní pravice již v zásadě zformovaná do podoby jednoho politického uskupení pravicově-populistického charakteru (SPR-RSČ), několika registrovaných skupin oscilujících mezi konzervativním nacionalismem (Vlastenecká liga) a neofašismem (Vlastenecká fronta) a tříští neonacistických skupin, z nichž výrazně vyčnívalo uskupení Bohemia Hammer Skinheads (BHS).
Zatímco na počátku 90. let skinheads běžně SPR-RSČ podporovaly, později došlo k rozkolu a významná část neonacistů se od republikánů odvrátila. Důvodem bylo zejména tehdejší odmítání oficiální politické aktivity jako takové ze strany neonacistických aktivistů.
V této době došlo k rozvoji neonacistické části hnutí skinheads. Ideologická výbava se díky kontaktům do ciziny většinově posunula do neonacistické polohy, přičemž se neonacistické aktivity soustřeďovaly především do dvou hlavních oblastí. V první řadě šlo o pořádání koncertů skinheadských kapel, druhou aktivitou typickou pro neonacisty bylo pouliční násilí, zaměřené zejména proti Romům a alternativní mládeži.
Poté, co čeští neonacisté spáchali několik rasově motivovaných vražd, začalo od poloviny devadesátých let docházet ke změně přístupu státních orgánů, kterou akcelerovala zejména vražda súdánského studenta Hassana Abdelradiho v roce 1997, po které policie začala proti neonacistům postupovat tvrději. Řada neonacistických aktivistů se ocitla za mřížemi a BHS se dostalo pod drobnohled policie, médií i lidskoprávních aktivistů. Mezi lety 1995-1996 tak BHS de facto zanikla.
Na její místo ale rychle nastoupila nová generace neonacistů, která se pokusila založit v roce 1996 na našem území další pobočku mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour (BaH) původem z Británie. Podle ministerstva vnitra ČR se aktivisté BaH dokonce pokusili konstruovat českou buňku britské teroristické organizace Combat-18, tuto skutečnost se však nikdy nepodařilo doložit.
Pražská část organizace se podle vzoru německých skupin Nationaler Widerstand v průběhu roku 1999 pozvolna transformovala do nového uskupení nazvaného Národní odpor.
Aktivisté NO, se pokusili několikrát založit vlastní registrované občanské sdružení s ambicemi stát se politickou stranou Junge Nationaldemokraten (podle vzoru německé mládežnické organizace přidružené ke krajně pravicové NPD), avšak nebyli úspěšní. Jednalo se ale o významnou změnu, která signalizovala nástup nové generace neonacistů a odklon od původní linie striktního odmítání oficiální politiky. Významným se tento fakt stal zejména po volebním propadu SPR-RSČv roce 1998.

1999 – 2001: Pokus o legalizaci
Do nového tisíciletí vstupovala krajní pravice bez svého dosavadního hlavního představitele a jediného parlamentního zástupce SPR-RSČ. Tato situace stimulovala ostatní krajně pravicové subjekty k aktivitě, která směřovala k obsazení „uprázdněných“ parlamentních křesel.
Mezi lety 1999-2000 nově vzniklá registrovaná organizace Národní Aliance (NA) podnítila integrační proces na neonacistické scéně. Po negativních zkušenostech s pokusy o založení vlastní strany se nakonec zástupci Národní aliance dohodli na společném postupu s Vlasteneckou republikánskou stranou (VRS), stranou vzniklou roku 1996 odštěpením od SPR-RSČ . Na sjezdu VRS 3. 3. 2001 strana přijala řadu nových členů z okruhu aktivistů Národního odporu a zejména Národní aliance, čímž došlo k její faktické kolonizaci. Nová strana dostala jméno Národně sociální blok.
Strana se profilovala jako nacionalistická, ale s výrazným akcentem na sociální tématiku a s programem anti-imigračním a anti-integračním. Problémovým tématům, zejména antisemitismu, se strana pečlivě vyhýbala.
Protože zůstala po celou dobu své existence úzce svázaná s  neonacistickým prostředím, nepodařilo se jí nikdy oslovit běžné voliče, ale ani již etablované pravicové politické subjekty. Velmi brzy se také objevily vnitřní rozpory, takže i když strana deklarovala vůli jít do voleb v roce 2002, ještě v průběhu roku 2001 se fakticky rozpadla a v současné době nevyvíjí žádnou činnost.

2002 – 2005: Subkultura versus politika
Po rozpadu Národně sociálního bloku, došlo na neonacistické scéně k viditelné regresi a většina bývalých aktivistů NSB se přesunula do Národního Odporu. Přestože se zdálo, že Národní odpor vyšel z procesu integrace krajní pravice jako jediný posílený subjekt, od roku 2002 se zmítal ve vnitřních sporech a do roku 2005 kromě pořádání koncertů v podstatě nevyvíjel žádnou významnější činnost. V reakci na tuto neutěšenou situaci se pokusili někteří čeští neonacisté importovat nový trend německé krajní pravice, tzv. autonomní nacionalismus, který měl neonacistické hnutí modernizovat.
Zatímco neonacisté se začali z politiky stahovat, na jejich místo nastoupily oficiálně registrované skupiny navazující spíše na konzervativní nacionalismus a využívající populistické metody.
V tomto období vznikla celá řada menších krajně pravicových subjektů. Nejstarším byla Národní strana (NS), jejíž vznik vzhledem k procedurálním problémům probíhal od roku 2000 do roku 2002. Strana se zaměřila na agresivní nacionalisticko-populistickou propagandu, ale distancovala se od neonacismu. V roce 2002 byla založeno také Národní sjednocení (NSJ), reprezentující fundamentálně katolický proud české krajní pravice. Okolo bývalých vedoucích představitelů Republikánské mládeže vznikla v roce 2003 Dělnická strana, která se profiluje jako strana „obyčejných lidí“ a zaměřuje se i na sociální otázky, avšak významné místo v její propagandě hraje rasismus.

2005 – současnost: Nový začátek
Před volbami v roce 2006 zahájila Národní strana vyjednávání s ostatními oficiálními subjekty krajní pravice. Výsledkem byla dohoda o vzniku koalice nazvané Národní pětka složené z Národní strany, Dělnické strany, Národního sjednocení, Republikánů Miroslava Sládka a Českého hnutí za národní jednotu. Uvnitř koalice však došlo ještě před volbami k rozepřím mezi Národní stranou a Dělnickou stranou a Národním sjednocením. Obě strany nakonec Národní síly opustily a založily konkurenční koalici nazvanou podle polské vládní strany Právo a Spravedlnost (PaS). Ve volbách však obě uskupení propadla (Národní strana získala 0,17%, Právo a Spravedlnost 0,23%).
Národní sjednocení a Dělnická strana zahájily následně spolupráci s dalšími subjekty krajní pravice, zejména s Vlasteneckou Frontou a novým uskupením Národní korporativismus (NK). Tato skupina vychází z neonacistického prostředí, avšak snaží se vystupovat jako nacionalistická organizace. Spolupracovala jak s Dělnickou stranou, tak i s Národním odporem a zejména v letech 2006 a 2007 zorganizovala řadu veřejných vystoupení po celých Čechách.
Počátkem roku 2008 ukončil NK svou činnost a doporučil svým členům, aby přešli buď do Dělnické strany, nebo ke skupinám autonomních nacionalistů. Zároveň se členy DS stala i řada aktivistů Národního odporu. Došlo tak k opětovnému propojení neonacistické scény s politickou stranou.

Shrnutí
Krajní pravice se v České republice etablovala ve stejné podobě, jakou má v celé Evropě. Vývoj na této scéně ovlivňuje zejména ochota neonacistů, kteří nejpočetnější i nejdisciplinovanější část krajní pravice, akceptovat oficiální politickou činnost. Je-li tomu tak, dojde k nárůstu veřejných aktivit jako tomu bylo v letech 2000/2001 a 2007/2008.  

Literatura:

BARŠA, P. (2004). Nový antisemitismus, či co…, Lidové noviny 28.4.
BIEHLOVÁ, J., STAUDENMEIER, P. (1999).  Ekofašismus, Praha.
FIALA, P. a kol. (1998). Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno.
FREDRICKSON, G.M. (2002). Rasismus – Stručná historie. BB Art.
HEYWOOD, A. (1994). Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing.
CHARVÁT, J. (2004). Analýza současného pravicového extremismu, Politologická revue č.2.
CHARVÁT, J. (2007) Současný politický extremismus a radikalismus, Portál.
IIGNAZI, P. (1992). The silent counter-revolution. Hypotheses on the emergence of extreme right-wing parties in Europe, European Journal of Political Research 22: 3-34.
LEE, M. A. (2004). Bestie se probouzí. Praha.
LILPSTADTOVÁ, D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Paseka.
MAREŠ, M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Barrister&Principal.
McGOWAN, L. (2004). Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost. Prostor.
MILZA, P. (2005). Evropa v černých košilích. Praha, Themis.
NOLTE, E. (2000). Fašismus ve své epoše. Argo.
RATAJ, J. (2003). Český nacionalismus a identita v konceptu současných krajně pravicových hnutí v České republice, Spory o dějiny IV., Praha.
SEDLÁČEK, P. (2003). Nic než národ. Integrace české ultrapravice před parlamentními volbami 2002. Praha.
STRMISKA, M. (2001). Smrtnosné vlastenectví. Brno.
SULLIVAN, N. (1995). Fašismus, Brno.
WINOCKM. a kol. (1998). Historie extrémní pravice ve Francii, Praha.
IKSP (1996). Extremismus mládeže v České republice, Praha .
MVČR, Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin, Praha 1997, 1998, 1999, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007

Jan Charvát vystudoval politologii na FSV UK a politickou sociologii na Högskolan Dalarna ve Falunu ve Švédsku. Mezi lety 2001 - 2005 přednášel na FSV UK kurs Současný politický extremismus a radikalismus. Je autorem knihy „Současný politický extremismus a radikalismus“ (2007) O této problematice píše do odborných i populárních časopisů.

Související koncept:
Antifašismus