Zaostřeno na Nguyen Phuong Thao

Když poprvé slyšela slovo Československo, tak ji zamrazilo. Hodně studovala, aby získala stipendium do Francie, do Británie nebo i do Německa. Bylo jí sedmnáct, na několik let měla říci rodičům sbohem a odejít do země, kde nechtěla žít. Z jazyka neznala ani slovo a o kultuře toho moc nevěděla. Jediné, co věděla, bylo to, že to nebyla demokratická země.

Nguyen Phuong Thao, dnes proslulá fotografka, žije ve svém adoptovaném domovském městě Praze už sedmnáct let. Pracuje jako fotografka pro významný deník Mladá Fronta Dnes a vyhrála pro své fotografie řadu ocenění.

S černobílou fotkou Vietnamské děti na venkově zobrazující tři chlapce lezoucí na strom, v roce 2003 vyhrála cenu na prestižní soutěži Czech Press Photo. Vyfotila ji, když se byla během návštěvy doma projít.

Fotka působí dojmem, že si vietnamské děti dětství užívají. „Měla jsem doopravdy šťastné dětství, i když to bylo jen krátce po válce. Pamatuji si, že jsem chtěla pořád pomáhat rodičům a nevadilo mi stát ve frontě na chleba nebo na maso.“

V roce 1988 přišlo do Československa v rámci výměny a studijních programů mezi socialistickými zeměmi mnoho vietnamských studentů. Thao byla jednou z posledních studentek, které do země přišly před Sametovou revolucí v roce 1989. Očekávání vietnamských úřadů na studenty odcházející do zahraničí byla vysoká a komu se nepodařilo vynikat, ten byl poslát nazpět do Vietnamu.

Podle odhadů je dnes aktivních v české ekonomice na 37 tisíc Vietnamců.
Potom, co dokončila studia, Thao dlouho plánovala návrat do Vietnamu. Nejdřív se mi tady moc nelíbilo. Neměli jsme tu moderní komunikační techniku, jakou máme dnes. Doručení dopisu trvalo dva měsice a mě hrozně chyběla rodina.“

Thao říká, že by ji její rodiče nejraději viděli nazpět. Kdykoli se vrátí, což je zhruba jednou za rok, její příbuzní si myslí, že je zvláští, že Thao, které je dnes už dost přes třicet, není vdaná, nemá děti a chodí s cizincem. „Kdybych byla nazpět, byla bych už vdaná dávno a měla nejméně dvě děti. Zvykla jsem si na to, že kamkoli jdu, tam bořím předsudky. Samozřejmě, že jednou chci mít rodinu, ale abych si to doopravdy užila, musím teď tvrdě pracovat.“

České zákony jí znemožňují mít dvojí občanství, Thao si proto ponechala vietnamský pas. „Věci jsou kvůli tomu ale složitější. S vietnamským pasem mohu jen s obtížemi cestovat na Západ.“

„Když mě chtěla navštívit moje sestra se svým přítelem, tak měli potíže získat české vízum. Cítila jsem se docela trapně. I přesto, že jsem zde žila tolik let, nemohla jsem jim pomoct.“

Thao tvrdí, že daleko vstřícnější než imigrační úředníci jsou obyčejní Češi. Mezi ně patří například lidé, kteří jí pomohli se zavazadly, když poprvé přijela do malého města mimo Prahu, které se mělo stát jejím prvním domovem.
„Jen občas mi dají lide najevo, že jsem jiná. Obvykle jsou mě ale hodní.“ říká Thao.

Z nedávného výzkumu uskutečného organizací Člověk v tísni vyšlo najevo, že středoškolští studenti jsou schopni akceptovat daleko spíše Vietnamce než Romy, s nimiž žili po staletí. Studenti uznávají, že Vietnamci pracují tvrdě.

I tak ale měla Thao několik nepěkných příhod, zvlášť na sportovních utkáních, kde na ni fotbaloví fanoušci křičeli nadávky, jednak protože je žena a jednak protože je cizinka.



Thao začala šplhat po žebříku českého žurnalismu v místní redakci, kde byly jejím denním chlebem nehody, mimořádné události a dopravní zácpy. Jak rostla důvěra jejího zaměstnavatele, začala Thao dostávat úkoly nafotit politiky a celebrity. Fotografovat lidi se stalo její vášní.

„Vždycky se snažím o osobě, kterou mám fotografovat zjistit, co nejvíc to jde. Nikdy bych nemohla začít fotit nepřipravená. Mám tak konkrétní představu o člověku, kterého mám fotit. Na druhé straně ale musím mít prostor pro improvizaci. Jinak by to celé bylo příliš toporné.“

Některé její fotky pro noviny by mohly stát samy o sobě jako portréty. Její vyobrazení Jiřího Čunka, českého politika známého díky provokativním postojům vůči romské minoritě, ho zobrazuje na břehu řeky Vltavy s jednou nohou vachrlatě nakročenou nad vodou. Je to trefná metafora na rizika, jimž se vystavil brouzdáním se v této tolik citlivé otázce.



Jiný portrét, který posloužil jako obálka k příloze novin, zachycuje Petru Kováčovou, překladatelku, která se z milenky stala manželkou bývalého českého premiéra, jak leží lascivně na psacím stole a listuje v obrovském slovníku.

Thao říká, že skutečnost, že je jiná – nejen cizinka a žena ale i jemně stavěná – je pro ni občas výhodou. Odzbrojuje tím osoby uvyklé na typičtější agresivní přístup českých fotografů.

Praha zapůsobila svým půvabem i na Thao. Udělala si zde řadu přátel a rychlá komunikace založená na internetu ji pomohla přemostit vzdálenost mezi ní a její rodinou. I tak se ale necítí doma ani v České republice, ani ve Vietnamu. To, co ji přimělo zůstat je její prestižní povolání a vztah. „Se zkušeností, jakou mám teď, bych se mohla také vrátit do Vietnamu a najít si dobrou práci i tam. Ale miluji tady jednoho člověka a to za mě rozhodlo. Je to snadné.“


Naďa Straková, editorka Czech News, Aktuálně.cz

Napsáno a publikováno pro Transitions Online – tol.org 21. ledna, 2008.